Dnes se chci věnovat dilematu, kterému čelím ohledně tvorby a sociálních sítí - tuhle esej nebo podcast berte jako takovou sondu - průzkum v oblasti, na kterou stále nemám ucelený názor. Problém jako první:

Uvědomuji si, že sociální sítě jsou něco, s čím budu chtít pracovat. První pokusy už mám zasebou a je to něco, co ať chci nebo ne, je součástí byznysu.

Stále si myslím (a mám empirické ověření z posledních dvou let), že jde být úspěšný a vytížený trenér i bez sociálních sítí (s použitím reálné sociální sítě - kontaktů) ale zároveň si uvědomuji, že správně použité sociální sítě můžou být dobré zesílení jiného snažení.

Problém který mám a kterého si velmi bolestivě všímám když většinu "rychlých" sociálních sítí navštívím je nesoulad mezi objektivitou / komplexitou (nutnou pro pochopení problému) a jednoduchostí / tvrzeními, která se dobře poslouchají (nutné pro úspěch na sociálních sítích).

Cíl není být další stařec, který huláká na mraky. Mechanismus je tady, je tu z nějakého důvodu (nápověda - chceme aby sítě měly takový vliv) a nemá cenu ho rozporovat. Můj cíl je pragmatičtější - chci skrz uvažování o problému najít pravidla nebo dokonce filosofii, podle které se můžu řídit.

Pravda vs co zní jako pravda

Začnu citátem:

Beware the confusion between correctness and intelligibility.
...
What sounds intelligent in a conversation or a meeting, or, particularly, in the media, is suspicious.
- Nassim Taleb, Fooled by Randomness

V médiích (většinu sociálních nevyjímaje) vyhrává ten, kdo má nejlepší a nejjednodušší vysvětlení + největší důvěru (vnímanou skrz počet sledujících). Často bez ohledu na komplexitu původního problému. Ať je to Joe Rogan mluvící s hosty o (ne)bezpečnosti očkování nebo Jirka vysvětlující dobře znějící (ale nepravdivé) informace o držení těla.

Pravda není nutně tolik o skutečnosti jako spíš o argumentačních schopnostech. Co si dokáži nebo nedokáži obhájit před sebou / svými diváky. (pozn.: Tohle je důvod PRO rozvoj argumentačních schopností, ne jejich zatracení.)

Tento přístup může být naprosto v pořádku pro různé názorové střety bez větších následků ("Duna vs Pán Prstenů vs Hra o Trůny") nebo u obsahu, jehož cílem je primárně bavit. Problém nastává ve chvíli, kdy aplikováním informací divákovi vzniká skutečné riziko a následky, kdežto tvůrce jako takový riziko (skin in the game) většinou nemá. [1]

Pokud jsem ale trenér, nemůžu si odsunutí rizika a následků na klienta dovolit - mají přímý vliv na to, jak dobře je vnímána moje práce + je ve hře moje profesionální "čest" a svědomí.

"Budu tedy vždy říkat pravdu" je do určité míry řešení. Problém je v tom, že je většinou v rozporu s tím, co od sociálních sítí (zejména krátkého obsahu) očekáváme. Pravda, celá pravda totiž bývá složitá, na první pohled protichůdná a neintuitivní. Zjednodušení je někdy velká výzva a jindy - nemožné. Krom toho, pochopení vyžaduje na straně diváka víc, než jen pasivní sledování - chceme po něm uvažování, vynaloženou energii a někdy i konfrontaci jeho zažitých názorů.

Ve výsledku se dostaneme k tomu, že obsah, který razí složitost a pluralitu místo polarizace jednoduše nemá takový úspěch, což neguje návratnost investice, kterou do něj dáváme.

Praktické dopady této rovnice se dají velmi dobře sledovat u lidí, kteří začali s tvorbou na základě nějaké záliby nebo vášně pro téma aby následně v průběhu několika let absolutně propadli v lepším případě infantilizaci nebo v horším ragebaitu na aktuální sociální téma. (To je mimochodem důvod proč jsem "trenér s podcastem" a ne "podcaster" - tvorba není to, co mě primárně živí).

Jak z toho ven

Na začátku jsem zmínil, že cílem není stěžovat si ale vytvořit použitelnou filosofii a pravidla, kterými se můžu řídit. Takže see pojďme podívat, jak z toho ven. Na pomoc si vezmu dva principy z práce Nassima Taleba, autora úvodního citátu.

Činky nejen v gymu

Zaprvé, jak už jsem zmínil - samotný fakt, že tvorba není moje práce a primární zdroj obživy je ochranou před tím, aby mě okolnosti donutily vydat se směrem, kterým nechci. Zároveň můžu tvořit a experimentovat - a nést případné benefity, pokud tvorba prorazí. Nassim Taleb tento přístup označuje jako barbell strategy[2]:

Většinu svých zdrojů / energie / investic (80-90%) vkládáme do věcí, které mají velmi malé riziko (jedna strana činky). Zbytek potom do velmi rizikových, kde je ale šance na disproporciální zisk (druhá strana činky). Důležité je, že se vyhýbáme neurčitému středu. V případě neúspěchu ztratíme 10% ale ne živobytí.

Dávvat většinu energie do jiných věcí než marketing na sítích zní neintuitivně, ale jak jsem psal předtím - nesmíme zapomínat, že většinu práce v růstu mého byznysu za poslední dva roky udělala skutečná sociální síť - kontakty mezi lidmi, doporučení klientů atd. Energie vložená "dovnitř" - do kvality služeb a starosti o klienty je v tomto vlastní formou marketingu.

Symetrie informací

Když se podívám víc konkrétně na sítě a informace, další zajímavý princip je "symetrie informací"[3]:

Obě strany mají stejné (symetrické) informace o míře nejistoty / náhody.
tudíž:
Nesmím mít jistotu tam, kde má druhý nejistotu
Netvořím dojem jistoty tam, kde je nejistota

Je normální, že věci zjednodušujeme. Dokonce je to naprosto nezbytné, protože je nemožné naším uvažováním obsáhnout celou komplexitu světa, ve kterém žijeme (i pokud jde o tak úzký problém jako trénink). Vždy budeme používat nějaký model - mapu, která zjednodušuje podle toho, co je zrovna důležité. Zdůrazní místa, která jsou pro nás důležitá a vynechá ty, která nejsou.

Problém není zjednodušení nebo model samotný ale tři nebezpečí:

  • Neuvědomujeme si, že používáme model (máme představu, že to, co říkáme je vše, co je důležité nebo relevantní)
  • Používáme špatný model pro danou situaci (dáváme důraz na věci, které nejsou důležité v daném kontextu - maximalizace hypertrofie pro člověka s bolestí zad)
  • Nekomunikujeme , jaký model používáme a za jakým účelem.

Všechny tyto možnosti mohou vzniknout naivně - bez našeho uvědomení (postupné sklouznutí ke zjednodušení / vyvolávání emocí abych vyhověl algoritmu) nebo i záměrně (tvářím se edukačne ale využívám model, který zdůrazňuje kontroverzní a polarizující detaily).

Ve všech těchto případech vzniká asymetrie informací mezi mnou (tvůrcem) a divákem. Komunikace kontextu a účelu sdělení je v tomto případě nudná ale zásadní. Divák by měl vědět, jakou agendu sleduji.

Co kam patří

Poslední bod je další z hlediska pragmatismu - pokud vím, že shortform není nejlepší pro sdílení hlubokých a komplexních informací, nebudu tam takové informace sdílet. Tenhle styl sítí mi přijde skvělý pro obecnou komunikaci, zábavu a udržení kontaktu. Což je způsob, jakým to má smysl řešit - místo stěžování si na špatné podmínky.

Děkuji za pozornost a těším se příště.

  1. Riziko pro tvůrce se většinou řídí jeho ochotou chovat se podle pravidla "neexistuje špatná publicita" a v neposlední řadě jeho velikostí. Někteří jsou zkrátka "too big to fail" - zejména na světové ale i české scéně. ↩︎
  2. Princip dopodrobna rozvádí v knize "Antifragile" - často je uplatňován na investice ale jeho použitelnost podle mě sahá mnohem dál. ↩︎
  3. N. Taleb - Skin in the Game. ↩︎